Páter Raymund se narodil v Nových Hradech 24. 7. 1896. Byl nejstarším ze čtyř dětí místního kováře Matthiase Chalupy. Jeho původní občanské jméno bylo Josef Chalupa. Jméno Raymund je jménem řeholním, které si zvolil při vstupu do řádu Servitů a užíval jej po celý další život.
Vzdělání získal Raymund Chalupa na německých školách. V deseti nebo dvanácti letech byl poslán do církevního gymnázia v Innsbrucku a náklady spojené s výukou byly hrazeny hraběcí rodinou. Po ukončení gymnázia v Innsbrucku studoval teologii. Po studiích v zahraničí se P. Chalupa vrátil zpět do Nových Hradů a zde žil až do roku 1963.
Působení P. Raymunda M. Chalupy (písmeno M ve jméně znamená Maria, toto jméno přijímají všichni členové řádu servitů. servité = služebníci Panny Marie) nebylo omezeno jen na život ve zdech servitského kláštera. Aktivně se věnoval hudbě a pastorační činnosti mezi lidmi.
Dodnes je také s úctou připomínáno jeho působení coby učitele náboženství, jež vyučoval v několika základních školách, které patřily pod novohradskou faru. Vedle Nových Hradů chodil vyučovat také do Vyšné, Nakolic, Byňova a Veveří. Jak dříve bylo zvykem, překonával vzdálenosti mezi školami většinou pěšky. Cestu do škol a zpět do Nových Hradů si zpestřoval pozorováním přírody, zpěvem a také sběrem hub.
Na svého strýčka v této souvislosti vzpomíná i pan Karel Chalupa: „Strejda všude chodil pěšky a během svých cest po farnosti sbíral houby. Byl vášnivým houbařem a houby sbíral po celý rok. Mnohdy však ani nekoukal na to, jestli jsou houby jedlé - pro něho asi byly jedlé všechny. Pokaždé, když k nám šel z nějaké cesty, přinesl naší mamince houby. Maminka poděkovala, ale potom je musela nenápadně hodit na hnůj, protože nebyly k jídlu.“
Během okupace P. Chalupa zůstal v Nových Hradech a nadále se věnoval kněžskému povolání. Po válce zůstali v servitském klášteře pouze P. Raymund M. Chalupa (zastával funkci převora a faráře) a P. Kazimír M. Jindra jako kaplan. Ostatní němečtí členové klášterní komunity museli společně s většinou německého obyvatelstva v roce 1946 odejít.
Až do roku 1950, kdy byl v klášteře P. Kazimír Jindra, si rozdělili úkoly tak, že P. Jindra kázal a P. Chalupa hrál během mší na varhany. Hudba totiž byla velkou láskou pátera Raymunda, proto na novohradském kůru plnil funkci varhaníka a sbormistra dohromady. Do repertoáru nacvičovaných děl většinou patřily mše(německé) a různé písně pro liturgické účely, často přímo komponované páterem Raymundem.
I v poválečném období se věnoval výuce náboženství ve školách. Při výuce byl také někdy terčem chlapeckých lumpáren. „Kluci ho zlobili a jak nosil hábit s kapucí, tak oni mu tam dali kuličky. Po vyučování šel páter hned do kostela, a pak v nějaký okamžik tu kapuci hodil přes hlavu a kuličky mu vypadly. Když pak přišel další den do školy, udělal z cípu hábitu uzel a s tím vyplácel mladé provinilce.“
Od roku 1950 zůstal v Nových Hradech sám, protože P. Kazimír byl z kláštera odveden Státní bezpečností do internačního kláštera v Oseku. P. Kazimír se do Nových Hradů po čase vrátil, ale kněžskou službu odepřením „církevního souhlasu“ už vykonávat nemohl. Po roce 1950 byl klášter převeden do užívání ministerstva vnitra a to jej předalo útvaru pohraniční stráže. P. Raymund se proto přestěhoval do staré školy hned vedle kostela, kde dostal dvě místnosti. Nadále se však věnoval svým církevním povinnostem. Jako kněz placený státem sloužil mše, pohřbíval a oddával až do své smrti v létě 1963.
Nejen rodina, ale i místní lidé na něho vzpomínají jako na hodného a příjemného člověka, který měl vedle nesporných kladných vlastností také své drobné prohřešky, jež z něho činily „normálního“ člověka: „Když k nám přišel, bavil se o všedních věcech - kdo, kde umřel. Matka ani táta moc mezi lidi nepřišli, tak on chodil s novinkami. Ani jsem nevěděl, že měl doktorát z teologie a filozofie. Dělal pohřby a vždycky potom přišel k nám do kovárny na čaj s rumem. Rum on měl rád, dával si ho vždy do čaje. Ale nejenom u nás, chodil si ho i kupovat k Zieglerovi. Ne hlavním vchodem, ale bočním - z uličky. Ziegler už vědel, co chce, a měl pro něj vždycky láhvinku připravenou…
Nejčastěji ale chodil k nám. Když byly tři pohřby, tak přišel i třikrát za týden. Vždycky to kněžský roucho dal ministrantovi, ať to odnese do kláštera, a zůstal u nás a vyprávěl. Byl hrozně fajn, měl takový normální lidský vztah k ostatním lidem,“ vzpomíná synovec K. Chalupa.

Děkujeme panu Karlu Chalupovi, synovci Pátera Raymunda M. Chalupy za poskytnutí fotografií a dalších materiálů.